LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Danny Cavanagh se o téhle desce vyjádřil v tom smyslu, že jde o dílko, ke kterému neradno přistupovat jako k podkresu a které má emotivně pohnout posluchačem. Budiž. Je pochopitelné, že si za současným snažením své kapely stojí. A snad bych jeho vyjádření zmínil spíš mimoděk, kdybych s ním posléze prudce nesouhlasil. Taktéž mi není jasné, proč se současné album ANATHEMY škatulkuje jako progresivní rock.
Především je pro mě nesnadné přistupovat k této nahrávce jako k něčemu jinému, než neškodnému podmazu. Patálie, za kterou nestojí instrumentální průhlednost, protože, přiznejme si, ANATHEMA vždy stála na navození atmosféry a napětí za užití úsporných, ale o to účinnějších charakteristických prostředků. Od dob „Eternity”, začátku jejich současného směřování, se tak lišila od běžného nekonfliktního pop-rocku. S nímž ale proti své vyjímečnosti počíná nebezpečně splývat. Za oním nešvarem vězí dlé mého věc prostá, a sice ochabující schopnost tolik potřebné nálady předat. Celá nahrávka je prodchnuta čirou pozitivitou, jež je ale podávána buď ve formě pomalejších utahaných skladeb, které ze zoufalství zachraňují vokály Vincenta a Lee, nebo svižnějších písní, jež by teoreticky mohly být více než dobré, ale...
Celé album potápí neuvěřitelně nabubřelé klávesové aranžmá. Z rozvláčnosti se činí utrpení, kousek, jenž by snad mohl vykazovat aspoň trochu náléhavější tepající nejistoty, rozplizne v hořce stravitelnou vyumělkovanou velkolepost. Jednotné schéma gradace skoro neustále provázejí klávesky a smyčce, které téměř vždy působí asi tak nekýčovitě jako třpitivá vločka rozpouštějící se na řase vyplašeného jelena. Napřiklad „The Gathering Of The Clouds” by sneslo, co víc, uvítalo umírněnější závěr. A taková „The Storm Before The Calm”... Ale ne, ta nad vším ostatním se vší svou zastřeností osaměle vyčnívá a radost z ní mi těžko zkazí závěr, který má opět tendence spadat do pompézního naladění celého alba. Celkově by se mezi skladbami našlo ještě víc momentů, které by připomínaly tu lepší stránku ANATHEMY, ale, a budu se opakovat, té nechutně romantizující várce smyčců by se zkrátka musela učinit přítrž. Vločka ať se zatne jelenovi do oka a ten ať si pojde v příkopu.
Nejhorší však na tom všem je, že „Weather Systems” není tak strašné, jak by se z předchozích řádků mohlo zdát. Na to ANATHEMU tvoří příliš zkušení hudebníci, formálně je v nejlepším pořádku, v čemž mi tak trochu připomíná poslední KATATONII. U té bych také, navzdory produkční dokonalosti, sáhl mnohem raději ke starším nahrávkám, které mi mají více co říct.
Jako esoterická kulisovka skvělé, jako ANATHEMA docela bída.
6 / 10
Vincent Cavanagh
- kytara, vokály
Daniel Cavanagh
- kytara, piáno, klávesy, vokály
John Douglas
- perkuse, klávesy
Jamie Cavanagh
- basa
Lee Douglas
- vokály
1. Untouchable, Part 1
2. Untouchable, Part 2
3. The Gathering Of The Clouds
4. Lightning Song
5. Sunlight
6. The Storm Before The Calm
7. The Beginning And The End
8. The Lost Child
9. Internal Landscapes
The Optimist (2017)
Distant Satellites (2014)
Weather Systems (2012)
Falling Deeper (orchestrální album) (2011)
We're Here Because We're Here (2010)
Hindsight (kompilace) (2008)
A Moment In Time (DVD) (2006)
Were You There? (DVD) (2004)
A Natural Disaster (2003)
A Vision Of A Dying Embrace (DVD) (2002)
Resonance 2 (kompilace) (2002)
A Fine Day To Exit (2001)
Resonance (kompilace) (2001)
Judgement (1999)
Alternative 4 (1998)
Eternity (1996)
The Silent Enigma (1995)
Pentecost III (EP) (1995)
Serenades (1993)
Crestfallen (EP) (1992)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Kscope / The End Records
Stopáž: 55:45
Produkce: Vincent Cavanagh, Daniel Cavanagh, Christer-André Cederberg
Jalové album, do kterého se snaží banda Daniela Cavanagha propašovat umělecký odér tím, že šedé skladby koření velkou dávkou pompézního koření. Celé album se doslova topí v oceánu studiových příkras, které poslední dvě alba požírají to, čím ANATHEMA kdys byla. Pokud si album „Weather Systems“ pouštím jinak, než jako nenásilnou pohodově plynoucí kulisu, začíná mě velmi rychle nudit. Pevně doufám v to, aby rodina Cavanaghova brzy pochopila, že cesta ve které balí banální a plytké skladby do majestátní kožešiny ze smyčců, nepovede nikdy k úspěchu.
Už loňská sbírka podivně přearanžovaných starých písní „Falling Deeper“ nevěštila zrovna příznivou budoucnost liverpoolských a novinka bohužel obavy z nastoleného směru jen potvrzuje. Tuny kláves a houfy smyčců musí přece uhranout každého naslouchajícího smrtelníka, co na tom, že kreslí jeden banálnější motiv za druhým, řekli si patrně angličtí lamači srdcí (jak dívčích, tak chlapeckých) a tvrdě narazili. Na „Weather Systems“ kapela až příliš okatě hraje na city posluchačů a jejich nečestné praktiky jsou průhledné podobně jako nabídka k nezávazné kávičce od své ex.
Jestliže se ANATHEMA minulou řadovkou chtěla připomenout, že je stále zde, na té letošní dává najevo jediné - jak už nemá co říct. Škoda, přeškoda.
Po prvých 2 posluchoch by som napísal takú istú recenziu ako redaktor, ale nakoniec som tomu ešte dal šancu a keď zabudnem, že to je anathema, tak sa to naozaj dobre počúva :) Každopádne trochu sklamanie po poslednom albume..
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.